Točit politický thriller Moloch o propojení naší vysoké politiky s ruskými tajnými službami třiatřicetileté slovenské kameramance Veronice Donutkové hodně sedlo. Proč ho snímala v temných barvách, jak se jí pracovalo na Ukrajině a proč se vůbec za kamerou neobjevuje více žen?
Kde se vzala vaše láska k filmu?
Vždycky mě to táhlo k malbě a jiným tvůrčím oborům. Jako dítě jsem dělala snad všechno od herectví přes tanec po sport. Na střední jsem pak studovala grafický design a fotografii. K filmu jsem se dostala na vysoké škole, kde jsem se zaměřila na média, a skrz dokumentární tvorbu jsem tyto dvě oblasti propojila.
Proč jste si vybrala zrovna kameru?
Kamera nebyl můj prvotní plán. Chtěla jsem být investigativní novinářka nebo válečná reportérka, mám ráda dokument a baví mě zaznamenávat různé životní situace. Vždy jsem měla blízko k aktivismu a považovala jsem za důležité mluvit o tom, co se děje, a dát hlas lidem, které nikdo neposlouchá. Přes fotografii se to postupně transformovalo do pohyblivých obrázků.
Mezi kameramany mnoho žen není, čím to je?
Asi tím, že jde o hodně technicky zaměřenou práci. Možná stejně tak, jako je přirozeně méně třeba manikérů, působí méně žen v těchto technických povoláních. Každopádně pozoruju vzestupný trend. V poslední době se otevírá diskuze a klade se důraz na podporu žen nebo jiných menšinových skupin u filmu. Myslím si, že je to skvělé. U nás funguje například organizace Girls in Films, kterou vede Julie Žáčková. Mimo jiné je to i moje agentka a velmi blízká kamarádka. S Dagmar Sedláčkovou se dlouhodobě věnují adaptaci žen v audiovizi.
Taky se zapojujete do podobných aktivit?
Skoro na každém svém projektu se snažím mít na place trainee, což jsou lidé, kteří se chtějí věnovat kameře, ale ještě neměli příležitost dostat se do industry. Pokouším se jim aspoň tímto způsobem pomáhat být součástí natáčení.
Jak se vůbec cítíte v tomto spíše mužském světě?
V podstatě jsem vyrůstala v mužském kolektivu. Mám staršího i mladšího bratra, bratrance, bratr má dva syny, takže jsem na mužské prostředí zvyklá. Nebyla to pro mě až taková změna.
Necítila jste někdy od kolegů nedůvěru?
Samozřejmě jsem zažila momenty, kdy jsem asi musela prokazovat svoje znalosti trošku víc, ale myslím, že nejlepší způsob, jak proti těmto předsudkům a stigmatům bojovat, je dělat svoji práci dobře a nepochybovat o sobě na základě nějaké frustrace a komplexů ostatních. Chci věřit, že to ve finále není úplně o genderu, ale o jednotlivcích, a tak asi zůstanu v této možná naivní představě.
Jak se mladá kameramanka dostane k natáčení seriálu, jako je Moloch?
Moloch je už můj třetí seriál. Před Molochem jsem spolupracovala s režisérem Lukášem Hanulákem na seriálu Záhadné případy a hodně jsme si sedli. Rozumíme si, vidíme věci podobně, a pokud ne, jsme schopní vést zdravou a otevřenou diskuzi. Když mě oslovil s nabídkou na Moloch, moje odpověď byla jednoznačná: Ano.
Čím vás Moloch zaujal? Je vám žánr politického thrilleru blízký?
Ten žánr mám velmi ráda. Moloch je příběh o síle, strachu a osobní zodpovědnosti a ukazuje, jak jednoduše může být systém znásilněný kvůli benefitům jednotlivců a jak jednoduché je ztratit morální kompas ve společnosti. Moloch není jenom o válce na Ukrajině, ale taky o schopnosti jednotlivců manipulovat veřejné mínění. Podle mě je to velmi relevantní tematika nejen v České republice, ale momentálně asi celosvětově. Chci věřit, že i tento seriál otevře lidem prostor k tomu, aby mohli reflektovat současné dění a ujasnili si, komu důvěřovat. Je to citlivé téma, ale myslím si, že je to v současné době důležitý seriál.
Práce kameramana zásadně ovlivní divácký zážitek. Jaké kreativní prvky jste do seriálu vnesla?
Měla jsem celkem jasnou vizi, jak chci Moloch snímat. Věděla jsem, že ho chci dělat temně a chladně, abych podpořila politické prostředí, které vnímám jako velmi chladné, bohužel. Taky jsem věděla, že to chci točit poměrně čistě, to znamená dělat stabilní záběry, nepoužívat příliš handheld, i když párkrát jsem točila z ruky, ale vždy to bylo s jasným záměrem. Od začátku jsem měla představu o barevné paletě celého seriálu. Na základě toho jsme pak hledali lokace a řešili kostýmy. Chtěli jsme se co nejvíc vyhýbat červené barvě, protože je použitá pouze v konkrétním případě a s celkem jasnou message. Víc nebudu prozrazovat, protože to má v ději zásadní roli, tak uvidíme, jestli to divák rozpozná. To, jak seriál vypadá, je samozřejmě výsledkem spolupráce všech od architekta, kostyméru, make-up artistů a dalších, ale cokoli, co bude mít na diváka vliv, byla od začátku moje a režisérova vize.
Narazila jste při natáčení na problémy? Zapotila jste se při nějaké scéně?
Celý seriál byl poměrně náročný, protože se nám velmi často střídaly denní a noční směny a rychle jsme začali jet na autopilota s mírným spánkovým deficitem. V této profesi to není až tak nezvyklé, ale v Molochu se nám to střídalo někdy i po dvou dnech, což bylo náročné pro tělo.
Určitě jsem se při některých scénách zapotila, například když jsme točili zatýkání ruského agenta v restauraci, kam naběhla zásahová jednotka. Celé jsem to za kamerou operovala sama. V ten den ráno jsem absolvovala sparingové boxerské tréninky, takže jsem byla celkem slušně zbitá a potom jsem měla ještě běhat s patnáctikilovou kamerou mezi zásahovkou… Ale dopadlo to super.
Nejnáročnější moment nicméně nepřišel ani tak po fyzické stránce, jako spíš po psychické. Natáčeli jsme na Ukrajině v Borodiance přímo na místě, kde před tím došlo k raketovému útoku. Rusové tam vybombardovali obytný dům, ve kterém zahynulo dvanáct lidí. Chodit v troskách, kráčet po dětských hračkách a vědět, že válka je vám najednou blízko, a lidé, kteří ve válce zahynuli nejsou jen čísla někde na obrazovce, to s vámi samozřejmě zamává.
Měla jste na Ukrajině složitější podmínky pro práci?
Přiznám se, že na Ukrajině jsem zažila svoje asi nejlepší natáčení v životě. Tamější crew byla naprosto úžasná. Byli to absolutní profíci, kteří milují film a nejsou otrávení z toho, že musejí být dvanáct hodin na place. Vážně si té práce váží a odvádějí perfektní výkon. Mnozí lidé, kteří si myslí, že Ukrajina je nějaká rozvojová země, kde se dělá kamera na koních, by opravdu čuměli, protože profesionalita ve filmovém štábu byla tisícprocentní. Potkali jsme úžasné, neuvěřitelně pohostinné lidi.
Ano, země je ve válce, ale až na zmíněnou Borodianku, sirény a momenty, kdy bylo nutné se schovat do krytu, jsme to nepocítili. Bylo by skvělé, kdyby se tam filmové produkce vrátily. Před válkou se na Ukrajině natáčelo hodně právě díky neuvěřitelné profesionalitě tamějších lidí, a válka to zastavila. Plno lidí nemá práci, což je škoda. Protože třeba v Kyjevě válka na první dobrou citelná není, město funguje úplně normálně. Ráno jsme si šli dát cappuccino, prohlédla jsem si galerii a potom jsme šli točit. Nicméně jsme zažívali plno emotivních momentů, které si tady úplně neumíme představit.
Seriál měl tento týden premiéru. Díváte se na svoji práci při uvedení v televizi a dokážete si ji užít jako divák, nebo kriticky přemýšlíte, co jste mohla udělat jinak? A jak to máte obecně s filmy a seriály?
Mám nemoc z povolání. Zrovna nedávno jsem říkala, že bych se chtěla dívat na filmy ještě jednou novýma očima, protože 98 procent audiovize, co vidím, už nahlížím z pozice kameramanky nebo někoho, kdo se v oboru pohybuje. Přemýšlím při tom nad kamerou, svícením, kostýmy a podobně. Pokud to vůbec neřeším, je to zázrak a znamená to, že film je absolutně skvělý, když mě dokázal pohltit. Ale to se stane málokdy. Na svoje věci se příliš nedívám, protože s nimi trávím mnoho času. Několik měsíců připravujeme natáčení, potom několik měsíců točíme, pak se X měsíců věnujeme postprodukci… Asi bych se občas na něco mohla podívat, ale možná se tomu vyhýbám i proto, že jsem velký sebekritik.
Na čí tvorbu se vždy ráda podíváte?
Sleduju spoustu kameramanů. Miluju třeba práci mladého kanadského kameramana Chayse Irvina. U nás je to rozhodně Filip Marek, který je z mladých kameramanů asi nejvýraznější nejen díky jeho neuvěřitelným technickým znalostem. Sci-fi Bod obnovy, za které dostal Českého lva, považuju za jednu z nejlepších domácích kameramanských prací za poslední dobu. Je to absolutně nečesky vypadající film, i když toto slovní spojení nerada používám. Nechci, aby mělo slovo „české“ nebo „slovenské“ zosobňovat nějakou nekvalitu. Zkrátka si myslím, že je to výrazné dílo, které vybočuje, nejen kvůli danému žánru.
Máte nějakou vysněnou látku, kterou byste si ráda natočila?
Hned několik. Moc ráda bych točila film z boxerského prostředí anebo nějaký „streetový“ film typu La Haine nebo Athena. Mám ráda tuhle francouzskou vlnu filmů z okrajových částí měst, která se dotýká imigranstké tematiky, to je mi blízké. Stejně tak miluju hory a ráda bych se štábem pracovala na horách, což se mi možná splní. (ťuká na dřevo) A taky mě baví dokument, takže jsem otevřená projektům, které mají hloubku a nesou nějakou důležitou message. V neposlední řadě bych si ráda natočila celovečerák, ale momentálně bych se chtěla víc orientovat na reklamy.
Co vás teď zaměstnává?
Napsala jsem jeden krátký experimentální film, který bych si ráda zrežírovala, a potom jsem byla oslovena na celovečerní film režisérky Báry Chalupové. Momentálně k němu natáčíme nějaké ukázky a snad to klapne, protože je to moc pěkný projekt. A jinak nic konkrétního. Čekám, co přijde.
